THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Comeback z ríše snov? Návrat slávnych DEAD DAN DANCE po šestnástich rokoch patrí medzi tie menej predvídané. Pri triezvom pohľade je však návratom kapely do doby, ktorá jej už nepraje. Aj napriek tomu je často výborný.
O najlepších albumoch Lisy Gerrard a Brendada Perryho sa vždy hovorilo ako o nadčasových a teda nestarnúcich dielach. Novinka „Anastasis“ sa už ale bezčasovosti chtiac-nechtiac vymyká. Kým zásadné nahrávky DEAD CAN DANCE vznikali v dobe hľadania neskazených civilizácií a vzývania duchovna spoza hraníc Západu, v roku 2012 sa už na väčšinu výstupov mysleného hnutia new age nazerá so zhovievavosťou a ako na gýčový relikt minulosti.
Charizmatická dvojica nikdy nehrala na prvoplánovú strunu. Je ale zrejmé, že jej nová tvorba stojí jednou nohou práve v spomienkach na zašlé časy a nedokáže sa z nich vymaniť (všimnite si napríklad text k „Opium“). Nič na tom nemenia ani drobné pokusy zreformovať sa. Pozitívna temnota DEAD CAN DANCE je dnes už len znovu vyvolanou fotografiou spred dvadsiatich rokov – poznačená začiatkom tretieho tisícročia nostalgicky spomína na niekdajšiu zlatú éru.
„Anastasis“ musel byť nápadom Brendana Perryho. Prinajmenšom je to on, kto na ňom preberá iniciatívu a nadväzuje na sólový album „Ark“. V popredí sú Perryho spevácke linky, elektronické aranžmány, pomalé rytmy, občasné trúby a mihnú sa tam aj jeho typické ekologické texty, ťahajúce logickú niť od staromilského panteizmu až do súčasnosti. Lisa Gerrard plní skôr ozdobnú funkciu. A skutočne: aj ako päťdesiatnička dokáže spoľahlivo navodiť dojem, že jej éterický hlas je darom z úplne inej sféry ako talent ostatných speváčok.
DEAD CAN DANCE akoby v niektorých oblastiach vôbec nestarli. Čo zarazí, je fakt, ako veľmi sa zmenili zvukovo. Rozlíšiť originálny nástroj od jeho digitálnej imitácie je neraz úlohou len pre školené ucho. Ťažko hádať, či je to dôsledok núdze, pohodlnosti alebo naopak tvorivej vízie – napríklad v snahe prispôsobiť sa modernej dobe uctievajúcej techniku –, ale takáto digitalizácia bohužiaľ uberá skupine niečo z autenticity, z volania po ktorej možno kedysi vznikla.
Magickým momentom je však zistenie, že „Anastasis“ je aj napriek výhradám jednoducho unášajúci. Na album, ktorý z umeleckého hľadiska azda ani nemusel vzniknúť, obsahuje až pozoruhodne veľa skvelých momentov skladateľsky aj prednesom presne v duchu toho, prečo si niekedy DEAD CAN DANCE zamilovali fanúšikovia naprieč všetkými hudobnými žánrami – ibaže vychádza v úplne inom kontexte. Brendan Perry a Lisa Gerrard hádam ani nepotrebovali stvoriť ďalší nesmrteľný zázrak ako „The Host Of Seraphim". Keď už sa rozhodli oživiť spomienku na spoločnú dráhu, aspoň nahrali album, ktorý minulosť reflektuje viac než len dôstojne.
Návrat legendy do budúcnosti. Nie bezchybný, ale tiež nie iba dôstojný.
7 / 10
1. Children Of The Sun
2. Anabasis
3. Agape
4. Amnesia
5. Kiko
6. Opium
7. Return Of The She-King
8. All In Good Time
Anastasis (2012)
Spiritchaser (1996)
Toward The Within (1994)
Into The Labyrinth (1993)
Aion (1990)
The Serpent's Egg (1988)
Within The Realm Of A Dying Sun (1987)
Spleen And Ideal (1985)
Dead Can Dance (1984)
Vydáno: 2012
Vydavatel: PIAS Recordings
Stopáž: 56:06
Produkce: Brendan Perry, Lisa Gerrard
Studio: Quivvy Church + Masterlabs
Tento lahodný pokrm sice obsahuje na můj vkus až moc umělých barviv, sladidel a konzervantů, ale jeho konzumace je zážitkem příjemným. DEAD CAN DANCE na to jdou už po těch letech dost rutinně a k vytvoření funkční desky jim stačí jen zopakovat a modifikovat vše již dávno vyřčené. V jejich případě možná trochu nadbytečná, leč opravdu příjemná deska. Jen se to s její konzumací nesmí moc přehánět, aby nedošlo na pálení žáhy.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.